V divoké vřavě zvuky znějí,
a v páru zřít té bujné chasy;
o závod s větrem k tanci spějí,
až lítaj fábory i vlasy.
„Ku tanci, milko, nač to chvění?
Proč dech tvůj takto stísněn as?“
„Mně právě v tomto okamžení,
jak matčin slyšela bych hlas!“
„Matička dlela v klidném snění,
kdy z domova ses ubírala –
kdy se mnou čile ku křepčení
jsi rozjařená pospíchala!“
„Zda bledou onu tvář tam zříš?
hrozivě na mne hledí zas,
pryč! – pryč! již zde mne nezdržíš,
mne matčin domů volá hlas!“ –
A rychle na ulici spěchá,
jak zlým by štvána svědomím,
ples, tanec, lásku pozanechá,
k domovým spěchá ku dveřím.
Dostoupí jich, však běda běd,
kdo o větším ví o bolu;
neb udivený její hled
zří matku již co – mrtvolu! –