Piják.

Při hodování veselém tu celá tlupa pánů a rytířů dlí za stolem, při poharu a džbánu.

Když dosti již se napili, a každý byl jak houba, maličké na to po chvíli praví z nich jakýs chlouba:

„Nuž, ve radosti, rozkoši – zapijme všecku slotu! I tážu se, kdo z vás, hoši, vytáhne celou botu?“

A na stůl bota veliká ze skla ihned se staví: „Pochybnost zmizí všeliká, kdo as je piják pravý!“

Udivení tu rytíři nadýmají své plíce a svému hoví krunýři, by snesli ještě více.

Jen rytíř Kochan oněměl, tu botu zrakem měře, a jak by před ní strachu měl – ze dveří ven se beře.

Tuť z toho v sále velký smích, jak vše by jedna nota – každý se chechtal, drže břich, že vyhnala ho bota!

Již zkouší jeden po druhém se v nehorázném pití, však botu po zlém, po dobrém – nelze mu doraziti.

A mnohý tu již přemožen se pod lavici kácí. Pan Kochan, dobře naložen, se do síně zas vrací

a volá: „Ďas si to již vem, kde máte tu svou botu? Již rychle, podejte ji sem, já dám se ve robotu!“

A s lící blahem zářící již do výše pozvedá tu botu plnou, pěnící – a od úst dříve nedá,

až vyprázděna docela; tu, když ji na stůl staví, ku soudruhům dí z vesela: „Nuž, nejsem piják pravý?“

I diví se tu, kde kdo jen, Kochana zrakem měří – a táže se, proč prvé ven před botou prch’ ze dveří?

I dí jim Kochan: „Na slotu, jíž podstoupit jsem musil, jinou jsem venku vzal botu a na té dříve zkusil!“