Hle tu se číše pění, sbor hostů kolem stolu – a přec – to k víře není, že nářku tu a bolu!
Ach, slza máčí líc, už jí tu není víc – mé srdce mocně bije, jako když tryskem klusá,
zde leží, víc nežije, zabitá chudák – husa. Co malé house z mládí jí celovala matka,
tu líbá jí a hladí, jak ostatní housátka – travičku dobrá máti učí jí pojidati;
a je-li kdesi v sadě, tu všady i ve všem jak doma ve posadě jest jí vždy příkladem.
A takž jí jako snové, dětinného ach ráje, uplynou žití dnové – již dorůstá a zraje.
A její konání pouhé štěbetání. Již housátko to milé počíná nabývati
a peří pěkné bílé co husičku je šatí. Ale v tom z nenadání již ozbrojená ruka,
an se venku prohání, mu chystá hrozná muka – a v ruce této nůž se pozableskl juž.
Na sklonku její žítí, jeť vykrmená vhod, se světa musí jíti, jediný stačí bod!
Co vězně ubohého je kuchynský ten kat sevře do klína svého – nic platno naříkat –
a po malé práci již dokrvácí. Když pak šťastnější husy ve smutku tu a pláčí,
tu ona ještě musí se péci na pekáči. Buď tobě klid, ty milá, zaváníš líbě nám,
tys povždycky mi byla na školách k odměnám, jak přišlo ku examen, tu bylo se mnou amen.
Že hloupá jsi, tak praví o tobě vůbec lid, však chápe se jak dravý kdekoliv tebe zřít,
pečenou někde ráčí dlít na pekáči. Nuže, páni, vzhůru sklínky, na zdraví pijme husy té
přípitek ten jedinký, a věnce z zelí uvité. Jeť ona, abych zkrátka řek’, přeslavných předků potomek –
nechť jazyk můj již zvěstuje vám shromážděným kolem stolu, že husám pouze děkuje Řím zachránění kapitolu.
Cookies on Poetry Cove