V dobu bědnou vyšel jednou jakýs muž z Prahy juž,
by se vydal bez caviku ve vzdálenou ve Afriku. Žena prosí, slzou rosí
svojí líc: „Dej si říc’, co ti celé po věci, zůstaň doma za peci!“
On však ale soptí stále: „Zticha juž, já jsem muž!
Já jsem v domě pán!“ dodá rozhněván. Žena však utře zrak,
a pak ještě dbajíc deště, za ním běží a jen s těží
tvrdohlavce donutí k paraplete přijmutí. Dá mu s Bohem, přeje zdaru, a on letí na Saharu
z jasna čista co tourista. Písku všady celé hrady,
slunce pal nalezal; nikde les, ani ves.
Zda to není k povážení? Z příčin takých, ledajakých –
a jenom ku peněz zmaru pustiti se na Saharu. Každou chvíli ztrácí síly,
vedro strašné pálí v oči, hlava se mu hrozně točí, na to zas nový špás;
kousek dál – vítr vál, čepici mu vzal, aniž se nadál.
Do louže ji pozanes, za ní vlez pro blamáž krajan náš.
Co se dále stalo ale s mužem tím, to nevím!
Snad ho kdes, když zalez, tam kde Nil, sněd’ krokodil!
Aneb snad, maje hlad – a strašný hněv, ho sežral lev!
Či snad spíše pro chřestýše tlouštkou svou lahudkou!
Skoro nás jímá mráz, pomníme-li, že snad celý,
vařený, smažený neb do konce uzený – indiany snědený.
O má duše, jež jsi v suše, nezpomínej sobě ani na to smutné cestování,
na krajana ztraceného; modli se rač: „Chraň nás zlého!“ Za příklad si raděj z toho vyber mnoho.
Maje floku, opři boku, nezatouži po té louži
ve Sahaře, čas tím maře. Na paměti ten měj vtip: „Všude dobře, doma líp!“
Cookies on Poetry Cove