Častokrát si člověk mnohý o čems tvoří ideál, ale jak to v skutečnosti, jistě by se nenadál.
Na příklad tak o básníku soudí ideální svět, že to jinoch kadeřavý, milý první na pohled;
v besídce že jako v ráji sedí, zabrán v myšlenky, a že verše jen mu plynou na milené dívenky.
Skutečnost však jinak učí, že se ubožáček mučí – v nouzi, bídě nahoře až v podkrovní komoře.
Mladá dívka o manželství tvoří rozkošné si zdání, myslí, že tu s miláčkem jen čas se tráví ve líbání;
že ku blahu obou duší není více zapotřebí a že žítí při hubičkách bude žítí jako v nebi.
Skutečnost se jinak ale objeví pak nenadále, přijde starost o výživu, dření dost, až ku podivu,
k tomu ještě v mnohý den pouze křik a váda jen – takým že ten ideal, nikdo z nich se nenadál.
Na divadle v pěkném havu hráti krále, rytíře, to musí být blaho ňáké, skoro to ni ku víře.
Jaká rozkoš převeliká, když tak celé publikům sláva volá, křičí, tleská, že div nerozboří dům.
Tak si mnohý, kdo nehrál jak živ, tvoří ideál. Ve skutečnosti však pouze – jen bída samá to a nouze,
jsou špatné přijmy, dluhů dost a s recensenty samá zlost, toť na to zdání ideální je skutečnost až přeškandální! –
V ženských srdcí dobývání přeudatným že je rekem – ve válce pak divém ryku že je druhým Benedekem –
tak si tvoří naše dámy o lajtnantu ideál. Leč ve smutné skutečnosti sám se mnohý sobě smál,
že má často, to je jisté, portmoné až na dno čisté a na execirce dření dost, to nás učí skutečnost.
Ve válce pak tento rek nedaje se na útěk notně že by býval bit, to je v skutečnosti zřít.
Mnoho moh’ bych ještě říci o té světa strakatině, myslím, že však toho dosti, a proto dím to jedině,
že si mnohý asi tvořil, když jsem mluvit započal, o celé té deklamaci asi jiný ideál –
že však mimo nadání já na místo tleskání vzbudil jsem jen vaší zlost – kéž neučí – skutečnost.
Cookies on Poetry Cove