Z nás každý má nějaká přání a každý z nás by něco rád, i nechci tudíž, ani zdání, jediná výminkou být snad!
Jsemť tak, jak ostatní jsou děvy, a skromnost hlavní mojí ctnosti, a proto, jak má slova jeví, nepřeju si než – maličkosti.
Já píšu ráda znělky, básně a verše daří se mi dosti, píšu prý spěšně, rychle, krásně, leč přec mi schází – uznalosti.
Myšlenkou jen se ukonejším, když vyslovím, co bych si přála, abych se aspoň při nejmenším tak Karolinou Světlou stala.
Když vidím bohaté ty dámy jen v sametu a hedvábí a na nich zlata celé krámy kterak tu pyšně rozpráví,
tu zdá se mi, že také žití by nedalo moc namahání, že dovedla bych též tak býti, jen kdyby vzešlo moje přání
a kdybych, svému k potěšení, abych to zcela zkrátka děla, jen aspoň hotového jmění tak malý – milionek měla.
Pak ještě k této maličkosti bych chtěla míti po vše časy – pro ozdobu a ku radosti též trochu – půvabu a krásy.
Ženicha k tomu švarného, jenž byl by sličný, spanilý a k tomu srdce věrného, bych chtěla míti, rozmilí.
Toť není přece tuze mnoho, co mé si přeje srdíčko, a proto doufám pevně toho, že v skutek vzejde všecičko.
Jak skromná jsem, tu sami zříte, a proto také za to mám, že zajisté mi nezazlíte, zjevím-li ještě něco vám,
co bych si přála ode všech při řeči svojí ukončení a posledních tu při slovech: „všeobecného pochválení“!
Cookies on Poetry Cove