Tuť nějakého nadýmání a zbytečného hovoru – mně třeba je jen málo řečí a bude ihned po sporu.
Tu chválí sobě trpaslíky, až chvála ta je výstřední, a onde zase vynášejí postavu hrozně – prostřední.
Již příčí se mi taký tlach, a an netrpím žádnou hanu, chci také něco povědít, co slouží ku cti – velikánů.
Je pravda to, že Bohům pouze je dána vlastnost velikosti; to však nám také důkaz dává, že třeba bývá ve skromnosti,
v pokoře a v ponížení velikánům v každý den, s ními-li co jednat třeba – blížiti se máme jen! –
Bylť sice Amor, lásky bůže, trpaslík maličký až dosti, leč rcete, družky, zda to klouče nebylo na světě jen k zlosti?
Vy za pravdu mi jistě dáte, že přání každé dětinné je neouhoné bez odporu, a na prosto že nevinné –
i znala bych přec děcko ráda, jež netoužilo přáním svým, by brzo vzrostlo, by se stalo tak hodně – hodně velikým! –
Kdy naznačit chcem řečí svou cos velmi – velmi vznešeného, kdy chceme komus titul dát, zda slova užíváme jinakého
tu často a tak velevhodně – zda lepší nám je výraz dán, než řekneme-li o někom, že vznešený a – velký pán.
Malých prý chceme pokořiti a to prý naší necnosti, – ne – jejich ochranou jsme povždy a za to chceme vděčnosti.
My víme též, že první člověk, jehož sám Bůh byl utvořil – jak učí nás to písmo svaté, že Adam také – velký byl.
Zda jinoch každý ve svém žití se nezanáší tím jen plánem, by znám byl světu celičkému, by stal se totiž – velikánem.
A dívky-li se budem ptáti: Při volbě muže – zvolíš jakého? Ba věřte mi, že každá řekne, tak jako já: – že vzrostlého:
Naříkaj’ muži, žena vždy že jenom pouhým břemenem a že si raděj malé volí, než velké nésti životem!
Aj, páni, pravím: chyba lávky! nosí se jen, co malé jest, co velké, samo umí chodit, a proto již tu vzdejte čest!
Až budu já se též chtít vdáti, ó, však vím, koho vyvolím, jen velikým se přihlásiti, však při tom – hezkým – dovolím.
Co s malým? – Vždyť se praví: že manželský stav pouze k zlosti, nuž, mám-li zlobit se již tedy, nesmí to býti k vůli – maličkosti! –
Cookies on Poetry Cove