Kdys básník uchopil se pera, by zalichotil maličkým, a jiný zase v odpor tomu zavděčit chtěl se velikým,
či bylo mu jich líto snad, že mají tak být odstrčení? I hledím na to okem chladným a myslím, to že k napravení.
Kdy spanilé mi družky budou přáti, a několik slov dovolí, povím jim, jak as před velkými mám respektu, leč mnoho-li
však o malých též soudím. Ne úsudek to výstřední a pravím, nejlepší že přece je postava jen – prostřední! –
Ať malý kdo neb veliký, jeden mám o tom náhled jen, že longin, jako trpaslík co do vzrůstu je – nezdařen.
Kdo malé postavičky jest, ten velmi lehko k přehlednutí, a nemotornou délkou svou velikán zase k smíchu nutí.
Je pravda sice, jak se praví, že všecko, co je malounké, je něžné, outlé, roztomilé, že spanilé a hezounké! –
Ba arci, na dlouho-li ale? Dokud tu ještě mládí květ – a dokud čílko lesklé, jasné se nezačíná kabonět!
Leč, rcete sami, zda to milé, když stará babka – huhňavá je ke vší svoji bručivosti dokonce ještě – mrňavá.
Jak nadutí jsou – velikáni, v mladých-li letech plesají, však jestli že již pokročili, pod vlastní tíhou klesají.
A zdaž se nemusíme smáti, že nadutý ten dlouhý troup ku všemu viděti hned z dálky jakoby telegrafní sloup.
Kdy práce jakás – kterákoli tu pravou nemá míru svou, hned zkrátka díme bez okolku, že práce ta je zkaženou,
a protož, postavy vy střední, již nebudiž vám žádná hana, jen kdo je malý nebo dlouhý, je od přírody práce sfušovaná!
Velikost byla bohům dána prý dávno již co prädikat, – aj nebudou chtít velikáni se pánu Bohu rovnat snad? –
To věru scházelo by ještě a nedej toho pán Bůh nám, by domýšlel se taký čahoun, že dokonce je Bohem sám! –
A co ti malí, skrčení chtí chvástat svojí o něžnosti? Vždyť nynější svět nevšímá si více žádných maličkostí.
Ba i to maloulinké kvítko, ta poměnka se studem skrývá, za svou se stydí postavu – kdy slunečko se na ní dívá –
leč, není pěkná ni dost málo, ba hnusná je, ať nedím více, vyčouhlá, dlouhá, často prázdná, se vzhůru pnoucí makovice.
A co bych ještě k obou haně říc’ mohla, nemáte ni sen, však myslím, toho že již dosti a ku konci dím toto jen,
že vykupitel, který děl: „Přijíti nechte maličkých“, na prostředních nás odstrčení nemyslel jistě v slovech svých,
neb z bible dávno to již známo je shromážděným všechněm nám, že vykupitel všeho světa byl – prostřední postavy sám.
Cookies on Poetry Cove