Při míhavém lampy svitu ve komůrce ve úkrytu lakomec své tolárky vytahuje z almárky –
a se sladkým zanicením počítá je s zalíbením, mnoho-li – by spočítal – ode včíra vydělal!
Když tak při té práci sedí, blažen na zlato své hledí, v oku jeho chtíč je zříti, že by ještě víc chtěl míti –
najde mezi listinami podobiznu slíčné dámy. – „Bez ceny“ že – k sobě děl, sotva na ní pohleděl.
Vezme jí a zadívá se: „Čí to asi obraz?“ ptá se, „pravda, vždyť ta dušinka sousedovic Terinka!“
A co jí tak prohlíží, k lampě s ní se přiblíží, po svém boku ku úžasu kloučka uzří v rusých vlasu.
Ihned obraz ležet nechá, k zlatu svému rychle spěchá a z malého neposedy nespustí víc svoje hledy.
Tento ale zahozený zvedl obraz krásné ženy, lakomci ho podával a takto se mluvit jal:
„Zpamatuj se, milý brachu, o své zlato neměj strachu; zaháním já s čela vrásky, jsemtě Amor, bůžek lásky,
a tobě chci pouze říci, co za sličnou krasavici na tomto zde na obrázku. Ta zaslouží všecku lásku!
Viz jen jemné tyto tahy, pohled oka, něžný, blahý, ústa ta a tuto líc; rci mi, co chceš ještě víc?
Ty jsi sám a opuštěný, považ, jak po boku ženy takové bys šťasten byl, s ní kdybys se zasnoubil!“
Stařec nespouští z něj zrak, k úsměvu se nutí pak – do lenošky na to sedá a poznovu obraz zvedá:
„To by arci pravda byla, Terinka je roztomilá – a při její otce jmění věno též as malé není.
Rád bych v jistotě však byl, neboť peníze můj cíl – krása pro mne, ni ctnost ženy pražádné víc nemá ceny.
Jsi-li chytrý jenom trochu, spočítej mi tedy, hochu, věno jaké krásotinka dostane as od tatinka?“
Amor vzdychne smutně sobě: „Lecos sved jsem v mnohé době, z žebráků jsem knížat tvořil, láskou lidi týral, mořil,
na cesty, co lásky bůže, milujícím stelu růže, to jak počít všecko vím: „počítat však – neumím“!
Cookies on Poetry Cove