Že nemůžeme všecko mít, co oko naše ráčí zřít, a že nekaždé přání nám se splní k naším pochoutkám,
tu útěchou vždy nám bývá, když srdečko se usmívá na to, co nelze míti za úděl: „Kéž bych si aspoň líznout směl!“ –
Chuďasa vizme bledou líc, jde krámu uzenáře vstříc, žaludek jeho trápí hlad a tu tak mnohý cerbulát!
Na očích jest mu zřejmě zřít, že přál by si nějaký mít, jsa bez groše však – chuďas děl: „Kéž bych si aspoň líznout směl! –“
Bezpečný an mu dán byl glajt, rošťáka vedl policajt: i kráčí kolem zlatníka, kde hojnost zlata veliká.
Ó, hrál mu hbytě každý prst, kéž bych ho mohl mít jen hrst – kéž za límec bys mne neměl, „abych si aspoň líznout směl“!
Na hradčanském chrámu páně poutníci svatém o Janě tam na velikém nádvoří líbají sochu na oři.
Slováček jakýs opodál, an k soše až se nedostal, zvolá, an k této zbožně zřel: „Kéž bych si aspoň líznout směl.“
Na lavici tam v kasárnech, veleno, by si Honzík leh’, a velepřísný pan kaprál do rukou lískovku již bral.
Honzík však ráně po první své čelo hrozně kaboní a do vousů si zabručí: „Kéž bych tě také líznout směl!“
Z přednášky študent domů šel a spanilou kdes dívku zřel, ihned za ní jak na oři a celý láskou zahoří –
však nesměl jsa, se neblíží a zdáli jen ji prohlíží, že na hubinku chuť však měl, dí: „Kéž bych si jen líznout směl.“
Kol směnárny ubožáka zřít kolem kráčet žebráka, tam hojnost stříbra, zlata je a on jen v bídě běduje:
„Tu ladem leží tisíce, jež pomohli by velice, že bídu takou bych nedřel, kdybych si aspoň líznout směl!“
Vašíček malý doma zas zřel smetánku tam na pospas, a že měl mlsný jazýček, obcházel stále hrníček –
že stále kdos však přítomen, musí se spokojiti jen slovy, když na smetanku zřel: „Kéž bych si aspoň líznout směl!“
Výrostek jakýs jedenkrát by zakouřil si milerád, že cigaro však nemoh’ mít, an nebylo je zač koupit,
konejšil choutky všeliky, že chodil kolem trafiky a vzdychal, an do skříně zřel: „Kéž bych si aspoň líznout směl!“
U mistrova tam u stolu dělnictvo sedí pospolu, a dole v konci nejzazším i učedníka také zřím;
máť každý masa až až dost, jen učenník má chuďas kost, i vzdychl, an to všecko zřel: „Kéž bych si aspoň líznout směl!“
Pro karbaníka teprv trest, když v jedníku už řekl: „Rest,“ a vidí, že to zle vyved a prohrát musí naposled.
Na peníze se zahledí a zasmušeně na to dí: „Kde jsem to zase rozum měl? – kéž bych si aspoň líznout směl!“
Však dost již toho lízání snad pro dnešek, milí páni, neb nerad bych to viděl přec, an mrzutá to skoro věc –
by za mé celé namahání mi někdo řekl bez zdrahání, jak mnohé příklady již jsou, že jsem též ňákým – olizou! –
Cookies on Poetry Cove