Já zočil svět – a matka moje skonala,
A otec můj se v nový sňatek uvázal;
Štván macechou mým otčímem se z otce stal,
A dopustil, že ta mne z domu vyhnala.
Po světě bloudě živil jsem se žebrotou,
A nadávek mi s láním přines každý den,
A žádný lásky zhled mi nebyl udělen;
Mne málo kde jen podíleli dobrotou.
V pozdějším věku dívčinu jsem zakochal –
Já bláhovec jsem o rozkoších lásky snil!
A když jsem vroucnost lásky své jí vyjevil,
Za odměnu své lásky potupu jsem vzal.
Já našel přítele, jenž stejný osud měl,
Jsa taky z domu otce vyhnán sirotek;
Však záhy přátelství on klamné roucho svlék,
A štěstí dosáhnuv, na druha zapomněl.
Bez lásky otce má se léta vinula,
Bez lásky milenky – bez lásky přítele;
Ó kéžby mně, až smrt mi lůžko ustele,
Alespoň na hrob slza lásky splynula.
Tak lkal jun sirý – umřel – a byl zahrabán,
Anižby slza lásky splynula mu v hrob;
Za jasné noci však zalesk se nebe strop,
A hvězda – slza matky – spadla v jeho stan.