V paměti své vidím jasně dosud ulici tu dlouhou
v Cetyni, výš nad Jadranem vyzdviženou skalou pouhou,
že jen se srdcem lze orlím cítiti se doma tady.
To byl dojem prvý. Druhý – touha, závist dohromady.
Když i Vídeň moslim tísnil, volna byla Černá Hora!
Po svízelích u skal těchto okřávala slávy zora,
posestrima dobrá Víla junáku se zaslíbila,
studánky mu ukázala, z nichž se pije moc i síla.
Svůj tím stál, když my jsme klesli na všech našich nivách žírných,
s věncem hor svých mizejíce v naší hanby vlnách vírných.
Trval, trvá a dnes letí, byť i proti nám tak malý,
dál, než můžem' domysliti: v záblesk moci dokonalý!
Za vše rány, jež jsi snášel z ruky vrahů v blesku změti,
čeho přát ti, sokolíku, když se ti tu hrdě letí?
Trpěls, přetrpěls a budeš na své jízvy pyšen znovu,
máš je všecky z bojů slavných, ještě žádnou od okovů.