Co kdy jsem snil, vždy poctivě jsem cítil,
a mísiv sny své poesie duhou
jsem dosti měl, že jsem jich peruť chytil.
Vždy jsem se bránil býti vkusu sluhou,
a nemrzí mne, že jak vítěz štěstí
jsem nespjal k vozu slávy rukou tuhou.
Neb k smíchu mi, kdo drží pevnou pěstí
svou otěž v ryku vřavy, jiným pálí
jak ďáblu svíčku, jen když musí v scestí.
To neblaží, být na vrcholu chvály!
Kde neznali mne, rád jsem všem šel stranou,
a klid můj se mnou na ně patřil z dáli.
Chci dlaň mít vřelou, a mou není hanou,
že tak jich málo tisklo mi ji v žití,
a sval že nemám, který splácí ranou.
Vždyť v žití cíl sám člověk může jíti...