Z tmy schodů závratných když uvítal jsem světlo, jen v růžích západu už v tiché dálce kvetlo, a pohled ve město na věži uchystaný už soumrakem se kryl, jenž šetřil pouze brány
a budov pyšnějších změť štítů v starém kroji, se vkusem nových dob jež válčí v tuhém boji; a všude s jiných stran, kde přetnut ulicemi krov domů prejzový pod soumrak stoupal němý,
jak roztříštěných vln když řada bloudí v moři, tu k nebi vzepnutá, tu v černý kout se boří, tak zrakům jevil se a právě jak ty pěny svůj mnohý výběžek měl nachem ověnčený.
Pod věží náměstí se táhne v čtverci širém, tam vlna života se ještě vzpjala vírem, než usne za krátko, tam lid se míhá drobný. Leč z toho obrazu chrám gotický a zdobný
skryl celý pestrý kus v své zdivo s ozdob květem, k mým očím obrácen své střechy ostrým hřbetem. A k dáli za město když toužily mé oči, hle, pláně viděl jsem, v nich silnice se točí,
ty jedny do dálky se v zlatých polích vlekou svlaženy potokem, tam jasnotokou řekou, ty druhé na lesy a na hory se vzpnuly, k jichž ňadrům ohromným se útlé vísky tulí.
A na těch prostorech báň nebes podepřena tak byla lahodna a krásna jako žena, ve svatém mlčení a v blankytovém plášti, jejž nízko pode mnou ve tiché třísnil zášti
dým z dílen za městem, kde dělník v tvrdé pěsti má skutky titánů, však skoro nejmíň štěstí. Už hvězdy sedly si na strmých výšin krovy, a měsíc zkalený, květ nebes oranžový,
tam svítil truchlivě, neb ještě paprsk němý se nerozhořel v něm, by v světlo oděl zemi, jen v modru nade mnou se zradil slabým svitem u špice gotické ve vzduchu mlhovitém,
kam vzhůru pohledět mi větrů váda slepá v čas každý bránila a závrať velkolepá! V té tiché výšině, kde mimovolně vsahá do duše svatý mír a jakýs odlesk blaha,
jen krásy čistý vděk v tvou číši, duše, splyne: Ó spij se vínem tím, čas pokavad ti kyne! Zde volno, volno tak! Klid všude: ztracen sluchu sem hlahol člověka se nedovolá z ruchu,
jenž větrem pohynul, tak jako v bouřném moři z děl rána zoufalá, když loď se do vln boří, z vod zlého hukotu se k sluchu neprodere. Sem tichým paprskem jen kyne světlo steré
od oken z náměstí a z města v celé šíři, ba z dálných vísek též sem drobným očkem míří, a ty nedozvíš, kde měkká ruka ženy je v temnu rozžala, by měla prodlouženy
svých snů a polibků a štěstí rychlé chvíle, ni zas kde samotář neb chuďas plný píle mu kázal k práci plát, ač mdlou už zvedá ruku, či spáti nemoha jím svítí ve svou muku.
Zde milé pohledy jen poklid v srdci šíří a zlozvuk nižádný sem dálkou nezamíří, vše plno nádhery duch opájí tu jemně, že člověk, jemuž již se horkou stala země
a s výšky věže té ve smyslů poblouznění vděk smrti hledal by kdes dole na dláždění a před tou nádherou, jež v duši krásu sílí, by stanul zadumán, kraj pozoruje chvíli,
všem dojmům přístupen, jichž vyhlídka tu přeje, by znovu uhnul se všem srázům beznaděje a s lepším úmyslem by k domovu se vrátil dál zkoušet žití vděk, v něj víru zvolna ztratil.
Ó s bohem, krajino! Už dávno, dávno tomu, co v město hlučící já vrátil jsem se domů z tvých loktů lahodných a vyrván tvojí zvěsti, jež, bůh ví, kdy zas v sluch mi z lesů zašelestí,
a vyrván polibkům tvých sladkodyšných vánků, jež plny čilosti mi táhly kolem spánků. Ó s bohem, lesy mé, vás pozdravuje v touze ten, jemuž prchlo vše, krom upomínek pouze!
Ve loktech samoty, jež ze čtyř stěn mi zírá, když bol mne hněte zas a prchá každá víra, kdy život utrácím zas v starých strastí palu svou sudbou zhrdaje, té bídy ve návalu
Ó, blaha jiskřičky mi v duši tiše kanou, jak nad vší myšlenek mých scénou rozervanou v snách klesá opona, ve které obraz jásá tvých vděků, venkove, tvé štěstí, tvoje krása.
Cookies on Poetry Cove