Jas polední nad zasněženým luhem
vzdáleným kouzlem jara rozehřívá:
hle, nic kol více nespí v spánku tuhém,
leč tak, jak nejlíp ku ránu se snívá.
Jas poslední nad pustým dolem plane,
kry ledu mezi olšinou se blýští,
a sýkory v ní cvrčí rozjásané
a pod stromy se honí v ledu tříšti.
Pod závějí už zelené jsou řasy,
v nich světlé do dna vlnky zurčí znovu:
z té štěrbiny se smějí zimě asi
a sněhem ne dost zasutému rovu.