Na lesích tichá duma leží,
den pochýlil se k večeru:
po temném boru zoře běží
ku černavému jezeru.
Tkví mezi stromy v rudém šatě,
od dálky hledí nesmělá,
a kapky rosy planou zlatě,
jak lustry v stíně kostela.
Na tichých vodách stulík svítí,
řad zlatožlutých plamenů,
a do tišin jen v cloně kvítí
zní od skal píseň pramenů.
V tom klidu bledá luny deska
se na lazuru němě skví,
lesk její jako matná freska
na černé vlně smuten tkví.
A černé vlny klidně hrají,
za vzdechem vzdech zní stále v před:
vod hloubky věčný smutek tají,
leč vrch je svit a zlatý květ.