Snad zlobě zdaří se i rozdrtiti zemi,
až na kořen ji zmrtvit se životy všemi,
a snad i slunce v dým se lehko měnit bude,
jen svědomí všem zlobám kvůli neoněmí,
svou dobrou, starou notu do věčnosti hude!
Té naději se člověk v žalostech svých vzdává:
jen komu sláva patří, toho bude sláva,
a hanba zbude posléz přece vždy jen zlobě.
To naděj naše; možná, pýřím polétává,
však i to pýří nosí zdravé zrnko v sobě.
A byť to zrnko sto let bylo vichry štváno,
však jednou rozední se přívětivé ráno
a zrnko ošlehané přes všech bouří snahy
v svou líchu lehne, kde mu potom bude přáno,
a rozroste se přese všecky lidské dráhy.