Plá okna záblesk v ulici;
zda udrobil se měsíci?
Ne, po okenních tabulích
to vstříc mé ženy stín se mih'.
Stín skutečný, ne planý tak,
jak v luně kovářův ten znak,
on buší vpravdě v srdci svém,
zda jdu a zda už blízko jsem.
Zdráv, stíne, útlý kováři,
tvá ručka los mi utváří.
Mne zhlédla, mnoho pozdravů
mé loďce kyne k přístavu.
Zdroj míru! Přikleknouti smím,
dá strastem za dne vířivým
hloub na dno měkce zapadat,
výš leknínům se rozkládat.
Tak srnci neplá ve tmách brod,
jak okno mé mi svítí vhod,
tůň zdraví v horách ztajená,
v mých zdech zpěv můj i ozvěna.