Noc v oharcích se ještě třpytí,
však den už má své svitání:
zář jeho jako růžné kvítí
Javoru blýská na stráni.
Vzduch mrazivý je plný páry,
ta údol halí ve svůj sled,
a jenom les na horách starý
a divukrásný z ní se zved.
Ta všecky svahy obestírá,
pozdálí stojí se všech stran,
v ní slyšet potok, jak se vzpírá
k balvanům drsným ukován.
V ní různých skotů zvonce zvoní
po nezřetelném údolí,
a jako stíny v ní se honí
lid jdoucí časně do polí.
Teď první svity slunce sedly
na špičky lesů v planině,
praménky stříbra v stíně jedlí
a jiskry v mlžné tkanině.
A v sladkou závrať lesních dechů
vždy hlouběj láká pěšina,
jež obtáčí se v brokát mechu
a sama prales protíná.
Vše velké tu a zas vše mírně
se světlem, stínem zastýlá,
a ticho jako ve věštírně,
když věštit počne sybilla.
A pták, jenž bydlí v stinném listí,
kam žádné oko nevniká,
když uletá, a vzduchem svistí
ta jeho křídla veliká,
vše samoty se rozvzdychají,
jež tajny kolem spaly dřív,
že to jak zvuk je z krajin bájí,
kam nikdo nevšel jaktěživ.