Když pomoci bys čekal nejméně,
tam stupně prošlapány
se hlásí samy srázů po stěně
a nad strží, kde proud řve šíleně,
most čeká od skal hrany.
Plod, který právě nakousl jsi teď,
jest s větve tisícleté,
a zase, za čím prahla věků šeď,
ta k jejich tužbám dána odpověď
kýms teď a tobě kvete.
Dřív myriady srdcí luštily
tvé sny a dojmy krví,
než do tvé touhy ti je vložily;
v tom bezpečnosti cit je přemilý,
že s nimi nejsi prvý.
Dost ani nelze vlivům vděčen být!
Jen kolem nás ať šumí
ten déšť, jenž za stříbrnou každou nit
květ získá; ten květ čeká nerozvit
a sám si nerozumí.
Jdou žitím, smrtí, stopy před námi,
kam oči zřít jen mohou,
jdou všude, blátem, tmou i hvězdami,
šust jejich přešel na svět neznámý.
Jít možno pevnou nohou.