Hleď, poledne s vší vášní svého světla
teď schýlilo se k nám, pod třpytem vším
se chvěje vzduch a voní niva zkvetlá.
Pták, plavec vzdušin, v habroví si zdřím',
kde laňka též si hoví pod křovím,
i zlatokřídlé mouchy v květě hlohů,
i tůň, jež oko mhouříc u skal rohu,
mdle ovívá se buků větvovím.
Zde útulek, má milá, nám též nechal
mech sametový; v snaze dovedné
co podušek sem v stíny složit spěchal!
Zde oddychneme, jas nás nezhlédne,
zde zulíbám tvé rtíky nezbedné,
jen aspoň tváří, která mocně hárá,
mě zacloň! Marno vše, již, dítě jara,
i z tebe sálá žhoucí poledne.