Viz, nadešla už noc, a stín se v stínu hrouží,
a pozdním červánkem se hvězda dere v před:
v mé skloň se objetí, má duše po tvé touží,
nech srdce na srdci a na rtu dlíti ret.
Ó, jedno vědomí mi na mé dráze chudé
cit vdechlo blažený: že tobě drahým jsem!
To s dojmem posledním v mé duši ještě zbude,
a oživnu-li, kdes, mým prvním bude snem.
Všakť bude jednou den, kdy umřeme v tom citu,
jak usínáme v něm dnes ke snům libým tak:
leč až se dočkáme kdys ranního zas třpytu,
tím citem pěstěným se znovu najdem pak.