Puzzuolská solfataro,
jakou šepceš vážnou zvěst,
divná zemi, u níž tušil
kdysi Řím, že blízko jest
do podsvětí jedna z cest?
Ledku vrstva jako blána
jícen její přikrývá,
v sirných parách pode kroky
dunivě se ozývá
hloubka hrozná, ohnivá.
Ale vzduch, ten tady hojí
a po stěnách úvalu
rudne víno, hodné vzbudit
v nejcennějším pokálu
ještě nad něj pochvalu.
Lahodí-li zatančit si
v kouři středem soutěsky
nad úlisným žití hrobem
a nad pekla záblesky
doušek zkoušet nebeský,
co lze snít, když kmotra Smrtka,
chrup tu ceníc žlutavý,
dává tušit, že dech její,
zdánlivě jen hlodavý,
vpravdě hojí, uzdraví?
Puzzuolská solfataro,
našeptáváš vážnou zvěst,
že svět nemá nikde muky,
kde nad branou psána jest
beznadějnost všechněch cest.