Jak teskny lesy, když v nich ptáků není,
ty na podzim, kdy sněť jen šumí v chvění,
a v mlhách listí nemocné má skvrny,
kdy pažit, květ je slamou udeptanou,
a bystřeň není vláhou vyssávanou,
leč trouchní, z které stébla ční a trny.
Jsou teskny, ovšem, ale krásny vždycky,
a jaký v nich je poklid heroický,
když podstupují smrt a tlumí hlasy!
Ba se závistí kdož by nezřel na tě,
ty klide v trní, v pokoření, v blátě,
kdo v mukách tebe takto zachová si!