Pokojné světlo v okně, pokojný dům,
kdo vchází, kráčí vstříc srdci a rtům.
Kdo dobrý, už před prahem tuší,
že vítán je v závětří tichém
šetrné účasti blaživým smíchem,
jenž za duši podává duši.
Pokojné světlo – majáček na modré zátoce,
na pohled skoro nic, a jaký to div!
Co dálek je nutno mít za sebou dřív,
jak vichry je třeba být ošlehán divoce,
než srozumíš slůvku: tady mě máš!
a dechu, jímž dech se zajikne náš!
Taková světla posavad planou,
leč sama, tak sama a vždycky tak stranou,
k nim přichází člověk pěšinou nešlapanou;
když dojde, už by se nevracel víc,
jen zůstat chce, už si nepřeje nic,
je hotov s dalekým přáním,
jen to chce, aby ty cesty, jež ho sem přivedly,
modrem dálek co nejrychlej' vybledly
a aby honem zarostly za ním.