Když na východě květy stromů kryta
nachová záře na oblaku chytá
do zlata barvíc jeho křivý lem,
tu naděj v život perutí svou smavou
mne obtáčí, mně šumí nade hlavou,
k ní rád se hlásím srdce tlukotem.
Lesk rána záhy v chmurný den se mění;
ve mracích zastřen vleče se svit denní,
hluk života mé kroky zaskočí
sny zlatokřídlé zažena a tiskne
spár v ňadro, div krev nevytryskne,
div nederou se slzy do očí.
Snů rozplašených sup však neuloví:
ty slétají se večer do podkroví
mé duše zas, tam vnesou nový vznět,
a dobrá, velká matka Poesie
na vysílená křídla jejich lije
lék čarovný, jim v hnízdo stele květ.
Ó moci velká! zjevení tvé zlaté
jsem často tušil v chvíli nad vše svaté
a plesal tebou, hotov za tě mřít!
Již neodcházej! Vezmi vše mé štěstí,
mou duši, lásku, veď mne třeba v scestí,
jen celá skloň se v horečný můj cit!