Jen dychla jeseň a jilm zkrvavěl,
daň odvádí jí žlutá akacie,
jí zarosen list psího vína hnije,
a zvolna v česlo plynou mraky včel.
A zvolna slunce padá v mlhy běl,
již celou oblil kosých blesků příval,
v niž padnou v sled, jak mrtvý v rov by splýval.
Jdi duchu spat, jdi, vše tu krátké jest,
nic tvým... Co ze snů zbylo – holá klest:
tys, pokud mohls, vždy ji v květy skrýval.