Řekli jsme si kdysi v pýše,
centrum všeho že je země,
konstelací hvězd že s výše
sledováno lidské plémě!
A my jsme kdes v koutku světů
zahozeni, povrženi
a v den soudný pro nás v letu
žádné slunce nezrumění.
Řekli jsme si také směle,
protože jsme my tu živi,
že též proto dobro bdělé
v cíl nás vede přívětivý.
Což pak nikde dobro ale
není-li? Pro nás je stvořit
tolik jest, co mušce malé,
luh by měla, město zbořit.