Když velká slast
smí srdce zmást,
zpěv nestačí jí v letu:
než radost sloku vyzpívá,
už stokrát sobě ohnivá
svou zulíbala metu.
Kde štěstí již,
než perle zříš
té písně navlečeny!
Snad mráz už v srdci básníka,
když poslední z nich navlíká –
ta již proň nemá ceny!
A jindy v snách
se líhne strach.
Že k zoufání ta muka:
Ó rcete, nač ten zprahlý cit
na sličnou píseň naladit,
když hořem srdce puká?
Zda pláč a skřek,
či vzlyk a vztek
si pracně rýmy hledá?
A zdali chůze klesavá
si rytmem tance pohrává
a na špičky se zvedá?