Svět učinil ji podobnou svým květům,
jež vítr může pučící již srazit,
a vydal v šanc ji nemocem i létům,
tu těchu mou, mé štěstí může zkazit.
Žel, že tak jest! Leč její pohled vlídný
to vědět nezdá se, ni o tom bádat.
Ký v její srdci zrá to záměr klidný
si naděj lásky nekonečné střádat?
Kdo naučil tě vzdorovat vší sudbě
a věřit, kde pro kotvu břehů není?
snít svět, jenž vzdušné podobá se hudbě,
že dýše jen a vždy je bez zjevení?
Či věřit chceš, co smysly neokusíš?
Jsem zmaten, jak se klidně v zrak mi dívá:
což klamu se? Dí: v lásku věřit musíš,
je slepa, hlucha a je přece živa!