Ó jiskry nebes, k sobě v noc a v stín
prach země starý, až se rozletí,
vy přijmete, do svého objetí,
jak matka děti béře na svůj klín.
A jako zde vše žije na pokyn,
jenž jasný není, v život pomíjivý
zas procitnem kdes prostřed hvězdné nivy.
Zda na hvězdě svých vroucích nadějí?
Či v smrti jen vše síly okřejí,
by dál stesk nesly žití nových lživý?...