Raší touhy, není ale
jaro vždy, by mohly zkvést;
co jich vadlo v dlouhém žale!
Ani nevím, zač ten trest.
Vzdoruji, leč jako v mraze
porozvitý sprchá květ,
darmo linu k svojí snaze,
mařím síly, musím zpět.
Neustup, ač zlomen hnětem,
však to líp je, křičí cit,
zastlat hrob si křehkým květem,
než jen trn tam s sebou vzít...