Na samotách, kde voda stojatá
až po obzor, jen mračny objata,
se prostírala rašelinou v dál,
strom podivný mé zraky upoutal.
Smrk starý, blesky rozbitý to čněl
a vlastní stín, jak brod jej obrážel,
si střežil žárliv s malé výšiny,
sám stín jsa přísný prostřed pustiny.
Bych z blízka zřel jej, zvěře pěšinou
jsem stoupal v klestu, černou slatinou,
jat dojmem síly, kterou jevil strom,
jejž nesehnul ni jekot vln, ni hrom.
Jak udiven jsem v posled patřil naň!
Uprostřed květin zvedal svěží skráň,
když mrákoty, jíž prostor mi ho kryl,
jsem blízkostí jej svojí pozbavil!
Ptač nevšední mu z ňader vzletěla,
v třtin pole tlumit spějíc ztemnělá
hru barev na své bystré peruti,
a zástup včel tu vířil v pohnutí.
Vál stínem tady prašných květů dech
a sladkým dojmem plnil měkký břeh,
kam pro houští jsem nesměl vkročit dál.
Jak nad životem vítěz strom tu stál.
Ta vzpomínka teď vrací se mi z cest,
a v prsou mých cos jako síla jest:
kol vidím kalný, všední život ves
a v nitru hrdost, mízu, písní ples.