Je prázdnin čas a do lesů zve cesta:
pod srázem skal, kde končí život města,
slez růžový se po zahradách kmitá,
za nimi chalup stříška rozložitá,
v jichž drobná okna plot se dere živý.
Sem k přívozu, kde ve vlnách se křiví
terasy rudé nad travnatou hrází,
šum výletníků pozvolna se schází,
a na přístavu, na kůlech jenž stojí
a tleská prknem do vln, ve příboji
se mihotají plaché nožky děví.
Proud řeky šumí utlumené zpěvy:
je teplá voda, slunka jas v ní píchá,
tu vodní dráhu ryjí vesla tichá,
a parolodě tlukou lopatkami,
až slunce jas, jenž tančí nad vodami,
se v sterý odlesk tříští. V jedné změti
sem s druhých břehů hudba zahrad letí
a kolovrátků zvuky pomíchané,
že skalní pramen, který vedle kane
po hrázi dolů, zmožen zvuky těmi
v bublání teskném odpočinul němý;
a také lípy nápěv hravý, slabý
ni bdělé ucho dneska nepřivábí:
zamlknul rytmem houpačky, v níž letí
až mezi listy hlouček šťastných dětí.