Ji příkmit lesa líbal v hebkém vlase,
co nad čelem jí splýval proudem zlata,
a oči její, báseň tichá, svatá,
mi lakotně se kryly v hebké řase.
Hledajíc houby nad mech klonila se,
tu ode hříbků k žlutým liškám chvátá,
co zatím tužbou duše moje jata
zjev její stihá prchající v jase.
A v muchomůrce hřib že vidím lichý,
co pravé hříbky pod mou nohou čnějí,
mi posmívá se srdečnými smíchy
ta kouzelnice, k vůli které v spěchu
sám každý hříbek, zváben krásou její,
zvědavě zvedá klobouček svůj z mechu.