Pryč z jeskyň prchly nymfy polekaně, dnes oceán tam rváče poslal na ně, že unylý zpěv už mu nelahodil a že moc jeho dlouho umdlévala,
až každá malá rybka s ní si hrála a triton div mu trojzub nezahodil. Hned věnce s čela, jež tam řasy pletly, že dětinné jsou, paže jeho smetly,
vším podrážděn byl, co mu kmitlo v cestu. Na břeh se rozběh', ba i v město kvapí, do samých ulic vrhá těžké slapy pěn překotných, vždy hotov k zlému trestu.
Je vidět vojska v ocelové zbroji, před každým plukem prapory se rojí zas nových pěn, jež jezdci mocně tyčí; ti předhánějí tak jek vlnobití,
až přepadnuvše, v propasti se řítí, leč jejich šípy vzduchem pevně fičí. Za těmi davy šakali a supi se mezi mračna z horké mědi kupí;
krk jejich rudý, jazyky a tlamy se předstihují, do tenka se dlouží, co ohony se nad hlavami plouží; a do útoku též řvou dravci sami.
Po výspách bašta stržena se vzdává, už už své kvádry s břehů sesypává, leč řetěz ještě utažen tam chřestí, sic z křemelů jen, odráží zbraň zhouby,
že vsled jen slina třísní ulic loubí, a tichým oknům neumí vzít štěstí. Tu nade město, zamlkle jež dýše, nad střechy k sobě přikrčené tiše
jak soudce vyšlo slunce mraků prouhou a tam, kde vítr v štíty jal se tlouci, své položilo na ně ruce skvoucí a konejší je přítomností pouhou.
Pak chápe a už úsměv neodnímá ni moři víc, neb ono vzdorem hřímá, leč vzdor též ctí, rve kořist, leč i přeje, syn divoch to, leč v srdci obraz denní
tak čistě chová, že líp možno není. Tož třpyt i naň, ač podmračen, se směje.
Cookies on Poetry Cove