Jsme dětmi svého století
a v srdce svého poupěti
přec vonný dech též máme:
co hodno cti, ctít budem též,
vsak lež, byť svatá byla lež,
ne, ta nás neoklame!
Za Pravdou cestou trnitou
jen se svědomí záštitou
lid stoupá od pravěku:
přes meč i plamen hranic výš
jde tam, kam ty ni netušíš,
ni slina plná vzteku.
Tož na té pouti, jež chce cíl,
nás děti lid ten probudil
a jsme jak on zde hostem:
na rodokmenu časem tím
nám nazvati se posledním
lze jeho letorostem.
Leč on kde stanul, jdeme dál,
jak před dědem on prvé stál,
jak před námi zas děti,
a na obzorech starých snů
dnes jinak než za dávných dnů
se vinou kresby v změti.
Jest jiný zorný úhel dnes,
svit jiný šlehá od nebes,
a zjevení kdes v dáli
a báje, mythy, zázraky
jsou zlatolesklé oblaky,
jak včera vzduchem vlály.
Leč poesie vždycky z nich
na křídlech bude andělských
i nám se snášet v duši,
a co dřív otcům přálo klid,
to u vážnosti tiché mít
i synu dobře sluší.
Čím vskutku byli nadšeni,
ať vypráví svá zjevení,
ať opojí nám zraky:
jsme dětmi svého století,
leč v srdce svého poupěti
chcem pěstit vůni taky.