Jen sobě v srdce sáhněte,
Ó vy se modlit prahnete,
vy davy nevěřící,
Ó chtěly byste mnoho dát
za onen cit, v němž jedenkrát
jste klekli s dětskou lící
před oltář, kde plál svící řad,
přes než pruh dne se okny klad,
v němž kadidla dech stoupal,
co flétnou zněly varhany,
a spěžový zvon se strany
se v klenbách věže houpal.
Tam vzpomeňte, že matce kdys
ve známý tak vám její rys,
z nějž k vám se láska smála,
cit jiný stoup' jak svatozář,
když uvedla vás před oltář
a vaše ručky spjala,
že tázavě jste zřeli k ní,
co cítí as a o čem sní
vás odpuzujíc hebce,
a poznali jste, tímže rtem,
jimž líbala vás mezi dnem,
že s Bohem o vás šepce.
A vzpomeňte, že řekla vám,
ten Bůh že otec váš je sám,
jenž k vám se s láskou chýlí,
a viděli jste otce v snách
a ještě v těchto hodinách
jste pouze dětmi byli.
Ó city prvních dojmů těch,
Ó dojmy drahé, po létech
Ó stopy vzácné vůně,
proč zimavý vás rozvál dech,
a v těch, kde dlíte, záhybech,
proč právě jizva stůně?