Slast všecku v květech ukrytou
po polích, nivách, po lese
do úlu včela zanese,
je stravou jí i záštitou.
Tak divnou látkou je ten med:
to tisíc ztuhlých krůpějí
a dechů, jež se rozchvějí
a už už mizí v širý svět.
Pel vyvane i vůně snáz,
než květ, jenž sám je míjivý;
hmyz neúmorně slídivý
přec uchvátí je ještě včas
a z prchavého vyrobí
tvar zjevnou stálost mající,
tvar zlatý, sluncem jiskřící
a tkaný v umné ozdoby.
Tak, srdce, včelou hromadíš
po dlouhý život plachý sen,
dech blaha, dřív než rozptýlen,
kmit slzy, dřív než skane níž.
A z prchavých těch kořistí
tkáš duši v chvíli vezdejší,
to světlo stále jasnější,
čím víc tu v tmách jsme nejisti.