V pěn sinném varu, v němž se láme sítí,
a v křiku ptáků, bouř jež odvívá,
a v spěchu mračen, které v noc se řítí,
tvůj samotářský zpěv se ozývá,
Ó stará Maio! A když večer svítí,
květ poklesá, a háj se zardívá,
jak nenaslouchat? Vesmír kol je němý,
a hlas tvůj sám tu s námi na té zemi.
Tys povzdechla si: lehká krůpěj rosy
v mech splynula to, hvězdou zakmitla –
vše pomíjivé hlas tvůj s sebou nosí.
Tys, kouzelnice, duši zachytla
do nálad svých, jak by ji uspal kdosi,
by spánkem tím v snách jiných procitla:
jsi v nás a ve všem našem přemýšlení
a ze snů tvých krom smrti cesty není.
Jsi myšlenka v nás, plač i záblesk štěstí,
jak připoutalas na se tady nás,
na stínů hru, na bezecílná zcestí,
kde končí vše, kde hasne každý jas,
v němž čítali jsme naděje a zvěsti;
jsi pud, jímž tíhnem výš, hned v hloubku zas,
jak v sněhu vání cestu hledajíce,
jíž nebývalo, aniž bude více...