Jabloň košatá vyspěla nad došky zčernalé,
na chalupníka se dívala uznale,
měla ráda i ten tenoučký v poledne dým,
jenž procházel střechou jak oběť za život k výšinám šedavým.
Byly zde obětí čtyřem počasím ročním všecky snahy té rodiny,
otce, matky i dětí v hadrech nejprostší chudiny.
Chalupa vše to dost dlouho skrývala před světem,
ale sama už přitížit musila ke všem těm obětem
starobou, která i jí stále hlodala v zdích
a v příliš provlhlých trámovích.
A tu se v jabloni míza zčeřila,
nad tuto domácnost do šířky větve své spustila,
zlíbala zvětralou střechu i od skel rozbitých třpyt,
tisícem květů ran tisíc toužila políbit,
pelem a vůní a nejprudším bohatstvím citů.
Chalupa omdlela v jejím přátelském skrytu,
i práce ruch, ač stále do tmy tu prodléval táhle,
víc snu se teď podobal, skoro stydliv z té nádhery náhlé.