Sny pessimismu, posupné mé mraky
blesk rozmetal – ty, Lásko, smutně sladká!
Hle, šílím a se směji, citů hádka
má prsa štve, že podleh jsem ti taky!
Co u mne chceš? Viz, v žití bůh, kde jaký,
juž zmíraje se stydí, modla vratká,
co posvátno, vše s žitím zmizí zkrátka,
i čas, i prostor, vše co klame zraky!
„Nuž, zemru s tebou, nezapuď mne, vlídný,
Ó aspoň pro ty sny a dojmy vřelé,
v nichž jsi se klamal, ale přec byl klidný,
vždyť půjdu s tebou taky v říše stmělé
též střesouc vše, čím klame život bídný!“
Tož pouze v tom buď naše štěstí celé.