Par nočních spěch už po albánských svazích
vál z příkré hloubky, míjel vodstva tůni,
leč piniový háj stál v pevných tazích
při nízkém, sirném pruhu od výsluní.
Květ agav obří taky čněl v tom pasu
a ukazoval prstem, kudy proudí
vzduch teplý, a kde měsíc v matném jasu
od večernice první úsměv loudí.
To byla chvíle, kdy hlas denní střídá
se s nočním, kdy se oba pozorují,
ten začít nechce, onen ještě zvídá,
zda ve všech srdcích vzpomínky naň bují.
V tu dobu sličná učitelka vedla
roj pestrých dívek cestou nad jezerem;
zrak její též jak jezerní tůň zšedlá
kýs jícen sopky utlumil svým šerem,
a ptá se, nač ty mlčení jsou chvíle,
ty ustavičně k smrti konejšící,
když jenom chtít, a oheň šleh' by v síle,
zář krásnější nad samu večernici.
Jí zatím děti zpívat chtěly k citu.
na božské Hory připomínaly tu,
když učitelku v tanci obtáčely.
Jich nevnímá, jen stojí shovívavá
a všecky Hory jsou jí malicherné,
zpěv nepějí, jak jí se o něm zdává,
když přimhuřuje oči leskle černé.