Na širé rovině jen louka s hustou travou,
a pouze nebes báň, jež hoří nade hlavou,
jí meze klade kolem. Na prostoře celé
se tu a onde zdvihá vrby proutí stmělé
a stezky sotva najdeš, běžícího hada,
jež chvilku oku zjevna, chvilku v květy vpadá.
Mír vládne po prostoře, slunko nad ní svítí:
v té prázdné lučině dva topole je zříti,
dva stromy ustaralé, zohybaných suků,
jak z dávných pověstí by vstali, v ruce ruku,
dva obři zachmuření, jdoucí do zápasů.
Teď jejich list se leskne ve slunečním jasu
a staré šeptá báje, jako před sta lety.
Kde je ten čas, kdy nejprv ve drobounké květy
haluze obalivše blízkými se shlédly
a vzájemně pel květů v objetí si svedly
po vánku, spečetivše tak svou lásku prostou?
Od oné doby k stáří spolu stále rostou
a vzájemně se těší na té prázdné pláni
v upřímné lahodě a v listů šepotání.
Jich štíhlé tělo k sobě oko chodce svádí;
tu v dálku pod sebou stín, který libě chladí,
do trávy nejbujnější, jejíž stvol se klene,
tichounce skládají pro údy unavené:
tam stromy stařičké si hosta uvádějí
a líbili se mu, pak v snětích nejraději
se cele rozzvučí a plachým písní rojem
i milým chládečkem i vlahé vůně zdrojem
jej rády zahrnou, jak Zeva kdysi honem
uctili v chýžce svojí Baucis s Filemonem.