Oči maje zachmuřené,
kolem chřípí zpurný smích,
na své žití nezdařené
nejspíš předák zapomene,
v troud když hází smolný vích.
Nejsem šťasten, nebuď taky!
Lze jen vzpourou zdusit lež,
zcela smažeš její znaky
jen, když v podkop vsadíš páky,
zřítíš svět, ať sebe též!
Nemni, druhu, však, že není
mnou též laskán štěstí sen;
leč jen z bouří, na plameni
duhu zkuješ, vzduch jež změní,
naši bránu v lepší den.
Toť ten fábor, jehož ždáme,
do krvava rudě vzplál,
vlajek jiných dost už máme,
národ už nás neoklame...
a tak dále, a tak dál.
Ze záští druh musí druhu
vlajky srdcí, rodů rvát.
Zatím život svou má stuhu,
ze všech možných barev duhu
lásky rozpne jedenkrát.