Vzešlo slunko z ranní páry,
divily se dětí tlumy:
„Světem vládnou divné čáry,
dědeček náš lisý, starý
hádat umí!“
Pod lipami na silnici,
telegrafní tyč kde stojí,
poslouchaly při měsíci
drátů hudbu ševelící
v nepokoji.
„Dědečku, slyš, jak to fičí,
přilož ucho, pojď sem s námi!“
Celý houfec dětí křičí,
dědečka si táhnou k tyči
ručičkami.
„Slyšíš? slyšíš? co to šumí?“
Ztichly děti, poslouchají:
dráty hučí divné dumy,
jako blízké lesů chlumy
v noční taji.
„Zvěsti slyším,“ praví sladce
dědouš dětem hladě líčka:
„bude živo v naší chatce,
vrána nese vaší matce
andělíčka.“ –
Šlehlo slunce v spící háje,
jitrem vánek snivě šepce
šťastné matce sladké báje;
vedle dřímá anděl z ráje
na kolébce.
Útlé tílko, jako z páry!
Divily se dětí tlumy:
„Světem vládnou divné čáry,
dědeček nás lisý, starý
hádat umí!“