Až zaplá, lidstvo, volnosti tvé den
a pravda se až na rty odváží,
až okov síly bude rozmeten,
jenž v srdce řeže, mozek rozráží,
až nezmrzačen slovem falešným
duch svědomím jen bude pěstován
a nenucen být nad potřebu zlým
a horšímu se kořit, že to pán:
vy hrdé hlavy s krásným pocitem,
jichž bude život, jak jej přeje bůh,
ten celý život v ruchu spletitém,
v nějž možno vložit schopnost všechněch tuch,
Ó neklňte nám jednou v soudech svých,
byť hnusil se vám prohnilý náš věk
i naše stopy v špatných kolejích:
nás šlehá nutnost, v ňadru hnus a vztek!
Nám svědomí se ozývalo též,
my střehli si ten svatý talisman,
však tisícletou nelze zmoci lež,
když lidský den je člověku jen přán.
Ó pomněte, až v cíli budete,
že plod zrá dlouho, než je pod střechou,
že věříme, že blaha dojdete:
my šťastni byli tou jen útěchou!