BEZDĚTNÍ

My dětí nemáme a už jsme oba šedí, dech dětský – neznámé nám ovzduší;

hle, na duši nám proto chmura sedí. Jen lehce naděje nám o práh zavadila.

Kam věčnost zavěje ten útlý pýr, v němž pro náš mír už duše nová žila?

Když po druhé jen tak zas naměřil nám osud, i pěst i hněvný zrak jsem k nebi slal,

pak spolykal svůj stesk; a tak je dosud. Kam stačí hněvná pěst a modlitba kam vsáhne?

A přec jen dosíc' hvězd a pro svůj los tam zvrátit cos, jen po tom člověk prahne.

Když řičel války třesk, tam náš hoch byl by býval... tím klamali jsme stesk: snad před zraky

nám boláky by léta býval zhníval... Zda tento život přát a chválit může dětem,

kdo má své děti rád, a může klid si s sebou vzít, když loučí se s tím světem?

Snad pro cár z vojáka bys byla zašla mdlobou, a tak nás oblaka jen přelétla...

Ač bez světla, je smírná pouť nás obou. A přec v té obraně červ svéhlavý zle hrýže!

To není to! Zřím po straně ten světa rej a každý děj k mé touze stoupá blíže.

Ne, ne, my prohráli! Ne, stejno tak to není, i ať los nestálý a trampota

je života kvas, obsah, zakončení. I ať je prázdným snem zde třeba pouť ta všecka,

přec po ní jinak jdem, když před námi hrá duhami dál kpředu touha dětská!

Co teď? Kdo v smrti mrak z nás prvý vstoupí, tomu ten druhý zamkne zrak rtů pocely

a rozchvělý ho vyprovodí z domu. Kdo zbude však, ať skon má náhlý, nenadálý,

než přijde chlad a shon, jenž odírá a odpírá i těm sen, kdo už spali!

Co horší, chtěl bych sám vzít za tebe, má ženo. Ó, chvílí toutéž nám kéž k odletu

pryč od světů by bylo poslouženo!