Na polích klenutých, jež vláčeny bran hřebem
spát měly v oddechu, se ozim pěkně zved',
jas čistě zelený, jak chtěl by v klasy spět
všem chmurám na vzdory pod vyhasnuvším nebem.
Ó zdravé semeno, jež pevně kotvíc v zemi
ni ledů krunýře se nelekáš, ni stínů,
v nichž sama nebesa svůj rozpak stápějí!
Tys klidně haleno ve důvěry klín němý,
mráz třeba palčivý si used' na osinu,
v ní není víra tvá, ji chováš hlouběji!
Jen tak lze zachovat se sobě v naději,
sám sebe ukojit, ze sebe vyrůst celý,
sám sebe žitím svým se obdařiti smělý
a ještě mimo to kol jiných mnoho chlebem.