Ať vesna ťuká ptačím zobáčkem
mi do oken, jež jasem prosyceny,
sen tužby nové klíčí v srdci mém
a pocit divný, velký, bezejmený,
jak červánky když planou přede dnem.
Ó vesno se svým sladkodyšným snem,
proč dřív už v mé jsi nezalétla stěny?
Pryč dumy s čela, žít chci v jase tvém –
ať vesna ťuká!
Leč sen ten sníti sám by bylo zlem,
ten sen tak sladký a tak utěšený,
jej těžko sdílným nezraditi rtem –
tož proto také v okno za rohem
ať vesna ťuká!